Propad reálných mezd na úroveň roku 2017, kterým argumentují odbory, nelze odkopnout tvrzením, že v rozpočtu nejsou peníze. Co je to za rozpočet, který nepočítá s odměnou za práci?

Roztrpčená odborářská delegace odcházela ze středečního jednání na vládě za doprovodu výtek, že když není nic, drobeček má stačit.

Jednání s odboráři byl škvírka, kterou se dalo nahlédnout do dosud utajovaného návrhu státního rozpočtu ČR na rok 2025. Utajovaný je z dobrých důvodů, aby nevznikl chaos a panika, opakuje moudře ministr financí Zbyněk Stanjura (ODS). Čím později se budete probouzet v koupeli studeného potu, tím lépe.

Zatím se musíme smířit jen s dílčí zprávou, dokládající, že vláda k věci přistupuje jako řádný hospodář, úsporně, neboť schodek pro příští rok má být jen 235 miliard korun. Pro srovnání, letos to bylo 210 miliard už v červnu. Ekonomové, kteří se v tom vrtají, mluví o chystaném strukturálním schodku ve výši 2,2 procenta HDP. Pokud HDP neklesne, samozřejmě. Kdyby klesl, bude to víc.

Strukturální deficit je něco jiného, než cyklický. Cyklický vzniká v krizi, když se vydávají peníze na její zmírnění. Ty se pak ušetří, až bude z čeho. Strukturální schodek však ukazuje zcela jinou situaci. Vydáváme peníze, které nemáme, i v době, kdy krize není. Spíše na ní pracujeme, aby byla.

Skutečný důvod, proč vláda utajuje vývoj příprav státního rozpočtu, proto hledejme v tom, že se v tom prostě nevyzná. Že si s tím neví rady. Jediné, co umí, je podkuřovat zahraničnímu kamarádovi. Kupuje jeho předražené zbraně a umožňuje mu ozbrojený volný pohyb na našem území, aby měl radost. A když už bude v tom dobrém rozmaru, mohl by tuhle partu neumětelů zachraňovat, kdyby toho vlastní obyvatelstvo mělo dost.

Důvody, proč bychom toho měli mít dost, se přitom množí jak hraboš polní na nekonečných lánech. Zpravodajství z tripartity uzavíral povzdech odborářů, že v situaci, kdy vláda nabídla vyděračské podmínky pro zvyšování jen těch nejnižších mezd, nezbude než chystat protesty a možná i stávky. Já bych zmínil i regionální a senátní volby, které lze využít za měsíc. V únoru vládě věřilo 17 procent občanů, ale kde jsou ty časy? Prý je ještě méně populární než ta Nečasova, a to ji řídila sekretářka s přehledem.

Máme největší propad reálných mezd, protože vláda dopustila nejvyšší růst cen energie a podepsala se tak na nejvyšší inflaci. Z ekonomiky je bezradná, hospodářský růst zamrzl, všude je samý deficit, nejenom v rozpočtu.

Znovu a znovu narážíme na nějaká negativní prvenství. V Česku je třeba nejméně dostupné bydlení v Evropě, vlastní nemovitost vyjde na 13,3 průměrných hrubých ročních mezd.

Dobře vydělávající táta dává 14 let všechno stranou, aby se rodina s dospívajícími dětmi konečně mohla nacpat do malého dvoupokojáku o 70 metrech. Předtím bydleli v lese a museli si odpustit i jídlo. A to se bavíme jen o ceně nemovitosti, kdo chce hypotéku, musí počítat s nejméně dvojnásobnými náklady.

Teď se dozvídáme, že chybí lůžka na vysokoškolských kolejích. Můžete samozřejmě zkusit privát, ale potom jsou venkovští studenti postaveni do situace, kdy mají ty zběsilé náklady na bydlení hradit bez vlastního příjmu. Rodiče je v tom samozřejmě nenechají, pokud na to mají. Nebo na to nemají, a pak koupí mladému z posledních peněz lopatu, aby zkusil jinou kariéru.

Vláda si zoufá, že nemá peníze na nic, ale to lze číst jen tak, že nejsou na nic užitečného. Rozpočet počítá s dalším schodkem ve výši čtvrt bilionu jako by zemi sužovaly kobylky, mor a nelítostní Hunové. Odsává se z naší budoucnosti.

Hůře je i dnes. V obcích mizí pošty, autobus tam jede dvakrát denně, pokud vůbec, obchod i hospoda jsou zavřené už dávno. Práce žádná, jen někde v montovně, ale dostat se tam. Posledním majákem civilizace je sud s pivem v hasičárně, kde se chlapi scházejí a hradí útratu do krabice od bot.

Nízká mzda se vyrovnává délkou pracovní doby. V České republice se pracuje skoro 40 hodin týdně, skoro jako v Řecku, takže nakonec na něj přeci jen došlo. V Německu je průměrná pracovní doba lehce přes 35 hodin týdně. Přitom německá minimální mzda za tuto kratší pracovní dobu je na úrovni české průměrné, na kterou dosáhne jen horní třetina českých zaměstnanců a s delší pracovní dobou. Má to i pozitiva. Čech nemusí brzy domů, kde ho čeká zlá žena, proto prý pracuje déle.

Samotné porovnávání mezd však dává smysl jen když odečteme, co z nich ukousla inflace. Jen za předchozí dva roky se česká reálná mzda snížila o 11 procent. Klesá soustavně ještě déle a podle analytiků už se propadla na úroveň roku 2017. Jinými slovy, konec loňského roku nabídl nejchudší čtvrtletí od roku 2017. Sedm let jsem u vás sloužil, a nic jste mi nedali, notuje prozíravě teskná lidová píseň.

Letos už máme inflaci zaplaťpámbu za sebou, aspoň podle statistik, ale ten pokles vlečeme dále. Pohrdavé jednání vlády s odbory bylo postaveno na představě, že je všechno v pořádku, už jste si mohli zvyknout. Když se teď mzda někde nepatrně zvedne, jedná se o zlepšení, za které máme být vděční, a ne kafrat o protestech a stávkách. Pobouření premiéra Fialy nad touto nevděčností bylo přesvědčivé.

nebyl jsem při žádném jednání o mzdách, ale myslím, že není třeba zvláštní představivosti, jak to asi proběhlo:

Odbory: požadujeme zvýšení mezd......nutno alespoň částečně napravit uplynulý propad reálných mezd díky inflaci a...

Vláda: Snažte se to pochopit! Udržujte sociální smír! Jste za něj zodpovědní. Tady máte na autobus na cestu zpátky, zbytek vraťte, dáme ho do těch požadovaných mezd.